Zplození mužského potomka bylo ve středověku vnímáno jako povinnost a strategický úkol, nikoli jen jako otázka lásky či rodinného štěstí. Syn znamenal dědice, ochránce rodu a nositele jména, a jeho narození proto mělo dopad na postavení celé rodiny.
Protože pohlaví dítěte nebylo možné nijak ovlivnit ani dopředu poznat, opíraly se páry o modlitby, pověry a babské rady. Vedle nich kolovala i doporučení týkající se samotného aktu početí a poloh při něm.
Rady a rituály, které měly zajistit chlapce
- Rozemletí zajíci ve víně – podávaní jako nápoj, který měl početí syna podpořit.
- Svit Luny – načasování početí podle měsíčního světla.
- Spaní na mečích – zbraně uložené v manželském loži.
- Postelová gymnastika – konkrétní polohy, jimž se přisuzoval vliv na pohlaví dítěte.
Seznam doporučení sahal od bylinných nápojů přes rituální úkony až po předměty vkládané do postele. Společným rysem těchto praktik byla snaha převést symboly mužské síly a válečnictví do prostředí ložnice.
Proč byl dědic tak zásadní
Mužský potomek zajišťoval pokračování rodové linie a předání jména další generaci. Očekávání směřovalo k chlapci a narození dcery znamenalo, že rodina musela s dědicem počítat až v budoucnu.
Tlak na početí syna dopadal především na ženy, které byly z absence mužského potomka běžně viněny. Právě jim byla určena většina babských rad, pověr a rituálů, jež měly kýžený výsledek přivodit.
Z dnešního pohledu nemohla žádná z popsaných praktik pohlaví dítěte ovlivnit – to je určeno chromozomy již v okamžiku početí. Dobové rady tak vypovídají spíše o hodnotách středověké společnosti než o skutečné biologii.
