Maurice Hilleman zachránil miliony dětí. Přesto jeho jméno zná jen málokdo

Lékař a vakcinolog Maurice Hilleman patří k nejvýznamnějším postavám moderní medicíny. Vyvinul nebo zásadně pomohl vytvořit více než čtyřicet vakcín, včetně očkování proti příušnicím, spalničkám, hepatitidě B či planým neštovicím. Jedna z nich nese jméno jeho vlastní dcery Jeryl Lynn.

Bylo brzy ráno 23. března 1963, když pětiletá Jeryl Lynn Hillemanová přišla za svým otcem s bolestí v krku. Maurice Hilleman jí nahmatal oteklou příušní žlázu. Zatímco většina rodičů by řešila nemocné dítě běžným způsobem, Hilleman odjel do laboratoře pro výtěrové tampony a živné médium.

Po návratu odebral dceři vzorek z krku a znovu zamířil do laboratoře. Virus, který tehdy izoloval, se stal základem kmene Jeryl Lynn. Ten se později využil při vývoji vakcíny proti příušnicím, která se do praxe dostala v roce 1967. O čtyři roky později se stala součástí kombinované vakcíny MMR proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám.

Maurice Hilleman se během života podílel na vývoji více než čtyřiceti lidských i zvířecích vakcín. Patřily mezi ně vakcíny proti spalničkám, příušnicím, hepatitidě A, hepatitidě B, planým neštovicím, některým bakteriálním zánětům mozkových blan, pneumokokům i bakterii Haemophilus influenzae typu b. Přesto jeho jméno zůstává mimo odborné kruhy málo známé.

Dětství poznamenané tragédií

Hilleman se narodil 30. srpna 1919 poblíž Miles City v Montaně jako osmé dítě Gustava a Anny Hillemanových. Jeho narození provázela tragédie. Spolu s ním přišlo na svět dvojče Maureen, které nepřežilo. Matka Anna zemřela dva dny po porodu na následky eklampsie.

Vyrůstal u strýce Roberta a tety Edith nedaleko rodinné farmy. Později říkal, že měl pocit, jako by už na začátku života unikl smrti. Farma ho naučila tvrdé práci. Rodina prodávala zeleninu, vejce, kuřata, tvaroh, dýně i košťata z čiroku a děti se od útlého věku podílely na každodenních povinnostech.

Během hospodářské krize nebylo studium samozřejmostí. Hilleman mohl zůstat pracovat v obchodě J. C. Penney v Miles City, ale jeden z jeho bratrů ho přesvědčil, aby pokračoval ve vzdělání. Získal stipendium na Montana State University a v roce 1941 dokončil mikrobiologii a chemii jako nejlepší student ročníku.

Poté nastoupil na University of Chicago, kde v roce 1944 obhájil doktorát. Ve své disertaci se zabýval chlamydiemi, které byly tehdy považovány za viry. Hilleman ukázal, že jde o bakterie. Po studiích pracoval ve společnosti E. R. Squibb & Sons, mimo jiné na vakcíně proti japonské encefalitidě B.

Varování před asijskou chřipkou

V roce 1948 přešel do Walter Reed Army Institute of Research, kde vedl oddělení respiračních nemocí. Právě tam se zaměřil na chřipkové viry a jejich proměny.

Na jaře 1957 si všiml zpráv o těžké chřipce v Hongkongu. Pochopil, že nejde o běžnou sezonní vlnu, ale o hrozící pandemii. Nechal si do Washingtonu poslat vzorek viru a jeho tým pět dní a nocí testoval nový virus proti krvi tisíců Američanů. Výsledek ukázal, že jde o nový kmen H2N2, proti němuž lidé neměli běžnou imunitu.

Hilleman odhadl, že virus dorazí do Spojených států začátkem září, kdy se otevřou školy. I když úřady jeho varování zpočátku nepřijímaly s dostatečnou vážností, rozeslal vzorky šesti velkým farmaceutickým firmám a tlačil na výrobu vakcíny. Myslel také na zásobu oplodněných slepičích vajec, která byla pro výrobu milionů dávek nezbytná.

Když se virus v USA rozšířil, vakcína už byla ve výrobě. Pandemie z let 1957 až 1958 si přesto vyžádala mnoho obětí, ale bez rychlé reakce by následky byly horší. Za svou práci získal Hilleman medaili.

V roce 1957 odešel do společnosti Merck. Vedl tam oddělení virologie a buněčné biologie a působil ve firmě až do povinného odchodu do penze v roce 1984. Ani poté však s vědou neskončil a pokračoval v práci v Merck Institute for Vaccinology.

Vakcína pojmenovaná po dceři

Příušnice jsou dnes často vnímané jako běžná dětská nemoc, před zavedením očkování ale mohly způsobit vážné komplikace. Kromě horečky a bolestivého otoku slinných žláz hrozily záněty mozkových blan, záněty varlat u dospívajících a dospělých mužů, záněty vaječníků, záněty slinivky nebo trvalá hluchota.

Po odebrání vzorku od své dcery pracoval Hilleman čtyři roky na oslabení viru. Pasážoval jej v buňkách kuřecích embryí tak, aby si zachoval schopnost vyvolat imunitní odpověď, ale nezpůsoboval běžné onemocnění. Vakcína byla licencována v roce 1967 a kmen dostal jméno Jeryl Lynn.

V roce 1971 se očkování proti příušnicím spojilo se spalničkami a zarděnkami do kombinované vakcíny MMR. Pro rodiče to znamenalo méně vpichů, pro veřejné zdravotnictví jednodušší očkovací program.

Spalničky, zarděnky a hepatitida B

Hilleman se významně podílel také na vývoji vakcíny proti spalničkám. První vakcínu vytvořil John Enders se svými kolegy, ale měla časté nežádoucí reakce, například horečky a vyrážku. Hilleman Endersův kmen dále oslabil čtyřiceti pasážemi v buňkách kuřecích embryí. Výsledkem byl kmen Moraten, zkratka z „more attenuated Enders“. V USA se začal používat v roce 1968.

Pracoval i na vakcíně proti zarděnkám. Využil kmen upravený v amerických NIH a dál ho oslaboval v kachních embryích. Vakcína HPV77-duck se v USA dostala na trh v roce 1969 a používala se do konce sedmdesátých let, než ji nahradila vakcína založená na kmeni RA 27/3, který vyvinul Stanley Plotkin.

Na konci sedmdesátých let se Hilleman zaměřil na hepatitidu B. Toto onemocnění může vést k chronickému poškození jater, cirhóze i rakovině jater. Vakcína proti hepatitidě B tak byla nejen ochranou před infekcí, ale také první široce používanou lidskou vakcínou, která pomáhala předcházet určitému typu rakoviny. První vakcína byla licencována v roce 1981 a v roce 1986 ji nahradila rekombinantní vakcína vyráběná v kvasinkách.

Tvrdý vědec s mimořádnými výsledky

Hilleman nebyl typem laskavého profesora z plakátu. Lidé, kteří s ním pracovali, vzpomínali na jeho tvrdost, ostrý jazyk, vysoké nároky a nulovou trpělivost pro výmluvy. Jeho laboratoř podle vzpomínek připomínala vojenskou jednotku.

Jeho síla spočívala v tom, že dokázal vidět celý proces vývoje vakcíny. Nestačilo mu virus najít. Bylo potřeba jej oslabit nebo zpracovat, vyvolat imunitní odpověď, zajistit čistou a opakovatelnou výrobu ve velkém, provést klinické zkoušky a dostat vakcínu do praxe.

Podílel se také na vakcínách proti planým neštovicím, hepatitidě A, pneumokokovým infekcím, meningokokům a Haemophilus influenzae typu b. V drůbežářství vytvořil vakcínu proti Marekově nemoci, virovému nádorovému onemocnění kuřat. Šlo o první vakcínu, která zabránila rakovině u jakéhokoli živočišného druhu.

Uznání přišlo hlavně od odborníků

Hilleman neusiloval o popularitu a na rozdíl od některých jiných vědců si nebudoval veřejný obraz. Neoznačoval se za zachránce světa a vakcíny nepojmenovával po sobě. Když jeden problém vyřešil, přešel k dalšímu.

Pediatr a vakcinolog Paul Offit, pozdější Hillemanův životopisec, o něm psal jako o člověku, který chtěl vytvářet věci použitelné v klinické praxi. Anthony Fauci ho označoval za jednoho z velikánů medicíny a veřejného zdraví 20. století. Robert Gallo o něm mluvil jako o nejúspěšnějším vakcinologovi v historii.

V roce 1983 získal Laskerovu cenu za veřejnou službu. V roce 1985 byl zvolen do Národní akademie věd. V roce 1988 mu prezident Ronald Reagan udělil Národní medaili za vědu. Obdržel také další ocenění, včetně ceny Světové zdravotnické organizace za celoživotní dílo.

Maurice Hilleman zemřel 11. dubna 2005 ve Filadelfii po několikaměsíčním boji s rakovinou. Bylo mu 85 let. Pohřben byl poblíž svého domova v Chestnut Hill v Pensylvánii.

Po Hillemanovi nezůstaly jen vědecké články. Zůstaly po něm vakcíny, které změnily dějiny veřejného zdraví a pomohly zachránit miliony dětských životů.